Rozloučení

Je tomu 12 let, co jsem usedla do ředitelského křesla malé dvoutřídní mateřské školy na Střekově. Vybavuji si ty rozporuplné pocity, kdy se střídalo nadšení, zoufalost, tíha zodpovědnosti ale taky nekonečné množství možností, jak svou novou práci dělat. Nebyla to vůbec lehká cesta a jsem moc ráda, že jsem tuhle výzvu tenkrát přijala a šla do ní. Hodně jsem se naučila, o hodně ideálu jsem přišla, ale hodně jsem jich proměnila ve skutečnost. Když se obrátím, cítím hrdost, co všechno se mi povedlo a jaký velký kus cesty jsem ušla. Bylo to hodně práce především sama na sobě. Bylo to hodně práce s lidmi, s kterými jsem spolupracovala. Bylo to hodně práce s dětmi, které za tu dobu školkou prošly i s jejich rodiči. Dostala jsem hodně záhlavců a občas jsem i klečela na kolenou, to třeba když před vánocemi došlo k vytopení celé školky horkou vodou z topení. Ale nakonec jsem se vždy dokázala zvednout a situaci řešit. Určitě vše nebylo jen dobré a udělala jsem spoustu chyb, ale vždy jsem to dělala tak, abych si to dokázala obhájit především sama před sebou. Pak se to obhajuje lépe i jiným.

Tu školku jsem si zamilovala a snažila se pro ni dělat, co bylo v mých silách. Díky ředitelování a touze se stále vzdělávat a hledat nové cesty ve vzdělávání, jsem se dostala až na cestu Výchovy ke ctnostem. Když jsme ji tenkrát před lety objevila ve Finsku na stáži, tak jsem ještě netušila, jak moc mi učaruje. Dnes Vám mohu s jistotou říci, že tohle je to, co jsem celý svůj profesní život hledala. Tohle je výchovný styl, kterému věřím a který mi dává velký smysl. Konečně jsem našla něco, co pomáhá lidem, být dobrými lidmi. To je to, co jsem v sobě dlouho cítila a neuměla to pojmenovat. Ano chci napomáhat k tomu, aby lidi měli touhu být dobrými a spokojenými lidmi. Zařadili jsme ctnosti do našeho vzdělávacího programu a začali s dětmi v tom duchu pracovat. Neskutečně mě to bavilo a baví do dnes. Konečně to začalo naplňovat to, po čem jsem toužila. Přicházely krásné zpětné vazby. A tak jsme nelenili a povedlo se naší dobrovolnou prací uvést v život tento krásný projekt Výchovy ke ctnostem i u nás v Čechách a začít ho šířit dál mezi ostatní pedagogy.

Nyní nastal čas, kdy cítím, že je třeba zase vstát a jít o kousek dál. Nebylo to lehké rozhodnutí a stálo mě to spousty odhodlání a odvahy, abych ten první krok jiným směrem udělala. Rozhodla jsem se už nebýt ředitelkou mateřské školy. Vydat se dál. A cesta se otevřela a já mohu s dobrým pocitem v srdci i na duši vykročit do další etapy svého života. Přišla příležitost manažerská pozice u projektu Výchovy ke ctnostem a tak opět přijímám výzvu a vydávám se na svou další „cestu hrdiny“.

Věřím, že školka Karla IV. na Střekově, dál bude rozkvétat tentokrát pod rukama jiné krásné bytosti a tou je Michaela Perglerová. Přeji Míše a celému pedagogickému i nepedagogickému personálu hodně nadšení do své práce. Není to lehká cesta, ale má svůj velký smysl. Být na začátku cest těch malých lidí, je velká zodpovědnost, ale taky velký dar a příležitost, jak být prospěšný celé naší společnosti. Ať se Vám daří a máte ze své práce především radost.

A já? Loučím se se školkou a s dětmi v ní i s jejich rodiči. Loučím se s děvčaty, co mi stály po boku a táhly tu káru se mnou, protože já bych jí sama neutáhla. Vážím si té zkušenosti s Vámi všemi a vím, že z toho budu ještě léta těžit. Mám Vás ráda a vždy Vám budu fandit. Slova díků nestačí, abych popsala, co všechno cítím. Udělali jste toho pro mě hodně. Všichni. Odcházím se vztyčenou hlavou vstříc novým zítřkům a se smířením v srdci.

Vaše Martina Štolbová

 

PS:

Martina na trůně,
ve své druhé rodině,
a v srpnu jí řekne své adié…

Sdílejte

About the Author: Martina Štolbová
My důvěřujeme Vám, Vy důvěřujete nám. Jsme tu pro Vás a šťastné dítě je v rukou nás všech. Jediná správná cesta je cesta spolupráce, vzájemné důvěry, otevřenosti a přátelství.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

One comment

  • Máma
    8. července 2020 at 16:16

    Moc hezky napsáno, jsem na tebe pyšná.