V rodinném kruhu u Motýlků

Další říjnový týden je za námi a odehrálo se v něm spousta věcí. I když už jsme si povídali o tom, co že to ta SEBEÚCTA je, měli jsme v tom pořád zmatek. A není divu. Je to těžké slovo, a tak jsme se na tuto tajuplnou ctnost podívali trošku z jiného úhlu. Rozdělili jsme ho na dvě části a začali jsme odzadu. Co znamená úcta? Ke komu se chovám uctivě? Jak se úcta k druhým projevuje? Proč je dobré úctu mít a co by se stalo, kdybychom ji neměli? To bylo panečku otázek, a protože jsme z toho byli celý zamotaný, předvedli jsme si pár vtipných scének, které nám to trochu rozmotali. Postupně jsme tedy došli k tomu, že naši úctu si zaslouží především naši blízcí a naše rodina. A tak nás celý týden provázelo téma – v rodinném kruhu. Kruh je velmi zajímavý. Je všude kolem nás a je vlastně nekonečný. Točí se pořád a pořád dokola a nikde ho není konec. Tak to vlastně chodí i s rodinou. Náš dědeček měl tatínka – můj tatínek měl mě – až vyrostu budu mít třeba dceru, a tak z mého tatínka bude dědeček a ze mě maminka, a tak pořád dokola a dokola, ale pořád jsme rodina. Jsme však každý jiný, jsme jedinečný a každý máme rád něco jiného a něco jiného se nám líbí. Uf! Ještě že tak. Toho je potřeba si vážit, nemůžeme být každý dobrý ve všem a vypadat úplně stejně přeci. To nám ukázal i příběh o jedné uplakané muchomůrce, která byla smutná, že jí nikdo pro její jedovatost nechce, ale když se pak uviděla v zrcátku, tak pochopila, že je vlastně jinak moc zajímavá a krásná a že nikdo jiný, jako ona, široko daleko není a že má jednu báječnou kamarádku, která jí má ráda právě pro její úžasnou barvičku. Zrcadlo je prima věc, ještě že ho v té herně máme, neboť i děti si před něj sedly, zadívaly se a zkoumaly, jak úžasný jsou. Ač tam je už takovou dobu, až nyní se dokázaly opravdu dívat, někdo dokonce zjistil barvu svých očí. Tu naší krásu jsme pak nechali hned v úterý zachytit panem fotografem. Ale krása není všechno. Je potřeba mít úctu k celému našemu tělu a vážit si všeho dobrého, co je v nás ukryto – mít právě tu sebeúctu. Muchomůrka nás také inspirovala k herním aktivitám v podobě hub, nebo písničkám. Celý týden se také tvořila rodinná galerie, kde si děti prohlížely své rodinné fotografie, které ve čtvrtek začaly postupně představovat. To bavilo úplně všechny a každý se nemohl dočkat, až představí tu svou. Občas dětem dělalo problém vzpomenout si, jak se kdo vlastně jmenuje, ale to vůbec nevadilo, protože se doma stačí znova zeptat. Poté se děti rozdělily do dvou skupinek, předškoláci si šli dotvořit svá Podzimní zrcadla rodiny, na kterých jsme poctivě celý týden pracovali a mladší děti šly stavět z lega rodinném domečky, zahrádky aj. Druhý den se děti vyměnily. V pátek jsme si tedy zopakovaly s obrázky, kdo do rodiny patří a kdo ne. Děti dávaly obrázky do dvou různých obručí představující rodinný kruh a říkaly, proč se tak rozhodly. Na závěr, když nám naše výtvarná díla uschla, jsme pořídili společnou fotografii a naše podzimní zrcadla hrdě vystavili.